HISTORIE ČESKÉHO FOUSKA
< xml:namespace prefix = "o" />
ČESKÝ FOUSEK – DESETIBOJAŘ POLÍ, VOD A LESŮ – Ing. Marian PORUBSKÝ
Český fousek stál po mnoho století po boku našich předků a byl přítelem nejvěrnějším a pomocníkem nejskvělejším. Každodenně prokazoval své výjimečné schopnosti při různorodé práci a život bez něj byl pro mnohé obyvatele české kotliny naprosto nepředstavitelný.
Historie českého fouska
Z hlubin historie se vynořují zmínky o skvělém psu, který byl chován na šlechtických dvorech včetně královského dvora otce vlasti Karla IV. Jeho výjimečné schopnosti z něj činili nepostradatelného pomocníka nejen pro zábavu šlechty, ale také pro obyčejné potřeby prostého lidu. V této době byl zván canis bohemicus.
V dalších stoletích se objevují záznamy o psech českých, kteří se uplatňovali nejen v Čechách, ale byli vyváženi i do ostatních zemí. Pes český se tak významnou měrou podílel na utváření ostatních hrubosrstých psů v Evropě.
Naši předci si uvědomovali, že udrží-li se plemeno po staletí, musí svým výkonem odpovídat všeobecným požadavkům. Tyto požadavky byly nemalé, neboť pes český musel sloužit nejen jako univerzální lovecký pes, ale také jako strážce obydlí a společník. Pes český tyto vlastnosti měl, neboť jinak by jako zbytečný zanikl. Ve druhé polovině 19. století – v počátcích organizované kynologie – k výkonu přibyl i důraz na exteriér. Roku 1882 zveřejnil lesmistr Josef Vilém Černý z Berouna v časopise Myslivost první standard – standard českého ohaře. Impuls, který dal Josef Vilém Černý pak vyústil v roce 1896 v založení prvního klubu Spolku pro ohaře hrubosrsté – český fousek se sídlem v Písku a k pojmenování český fousek.
Velká čtyřka
S českým fouskem je spojeno mnoho osudů, mnoho jmen. Poděkování patří všem, kteří se svou prací zasloužili o toto plemeno, avšak zvláště čtyřem největším osobnostem jeho novodobé historie.
Prvním byl Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka, který jako první pozvedl hlavu ve velmi složitých podmínkách Rakousko-Uherské monarchie a stal se iniciátorem vzniku klubu a jeho prvním předsedou. První klub byl brzy z moci úřední habsburské monarchie rozpuštěn, protože nepřijal jako úřední řeč němčinu. Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka se však nikdy nesklonil a až do první světové války byl rozhodující osobností v chovu českého fouska.
Druhým byl František Hostička, který byl jedním z nejvýznačnějších chovatelů českých fousků. Nikdy nepoužil ve svém chovu cizí krev a udržel jej i v dobách nejtěžších, tedy během první světové války. Především on se zasloužil o to, že plemeno (i když velmi zdecimované) přežilo tuto válku, a že především na základě jeho odchovu mohlo po roce 1918 začít oživení českého fouska v původní formě.
Třetím byl František Houska, který se rozhodující měrou zasloužil o znovuvzkříšení plemene v období první republiky. Svou houževnatostí a odborností zaručil velmi strastiplnou a dlouhotrvající prací existenci českého fouska v původní formě. Rázně se postavil proti snahám regenerovat českého fouska cizími plemeny, především německými a až do roku 1945 svou praktickou i literární činností tvořil základy moderního českého fouska.
Zatím poslední velkou osobností byl MVDr. Josef Kuhn, který navázal na práci Františka Housky. MVDr. Josef Kuhn dokončil v roce 1958 regeneraci českých fousků a založil liniový chov. Především jeho zásluhou se plemeno dočkalo v roce 1964 mezinárodního uznání. Na vzkříšení plemene a na jeho plné uznání se díval jako na povinnost splnit odkaz předků a naplnit slavnou tradici československé myslivecké kynologie. Svou celoživotní práci pro českého fouska pak shrnul v „bibli fouskařů“ – ve svém díle Monografie českého fouska, která nyní vychází ve své reedici.
Jaký byl český fousek před sto deseti lety
Český fousek byl chován především na našich myslivnách výkonnými myslivci. Tehdejší doba kladla na lovecké psy obtížné a všestranné požadavky. Tito myslivci, lesníci a hajní potřebovali psa, který by vykonával veškerou práci zaměřenou na les, vodu i pole a byl samostatný. Tyto požadavky splňoval český fousek, a proto byl v tomto prostředí tak oblíbený a rozšířený. Byl vysloveně pracovním loveckým psem, který zvládal vynikajícím způsobem všechny požadované práce.
Věhlas české myslivosti sahal daleko po celé Evropě. Země České slynuly bohatstvím zvěře vysoké, černé i dravé, bohatstvím zvěře vodní i drobné. K lovení této zvěře bylo zapotřebí psů univerzálních, tvrdých a ostrých, vytrvalých a zároveň snadno ovladatelných.
Univerzálnost českého fouska byla pak základním požadavkem při jeho regeneraci po první světové válce. Hlavní zásady pro jeho oživení byly shrnuty do snahy dochovat v průměru psa všestranně upotřebitelného s vynikajícími vlastnostmi před i po ráně, psa s průměrnou (v nejlepším smyslu slova) výkonností ve všech oborech. Jenom takový pes může plnit všechny různorodé požadavky, které jsou na něj při výkonu práva myslivosti kladeny.
Těžké doby
Český fousek to neměl nikdy lehké. Vždy musel a dodnes musí prokazovat své nenahraditelné vlastnosti v konkurenci jiných plemen ohařů. Český fousek nestál pouze proti zjevnému nepřátelství aparátu habsburské monarchie, která všemi způsoby bránila oficiálnímu chovu plemene a jejich zápisům v plemenných knihách pod českými názvy, ale i proti módním vlivům.
Ve druhé polovině 19. století vznikl zvláštní fenomén psů pro zábavu, a to se zaváděním speciálních polních hledaček. Český fousek jako univerzální pes s těžším fundamentem nemohl v efektních polních disciplínách (hledání a vystavování) konkurovat anglickým ohařům, kteří byli v poli mistry. Tehdy se zapomínalo na všestrannost a konaly se téměř výhradně polní zkoušky. Mnozí cvičitelé se snažili dosáhnout hned vysokého umístění a začali na českého fouska pohlížet svrchu. V módě byla cizí plemena a český fousek byl zanedbáván a opomíjen.
První světová válka způsobila všeobecný úpadek chovu loveckých psů. Na tuto dobu nejvíce doplatil právě český fousek, který byl válkou značně zdecimován. V době poválečné došlo k mohutnému importu loveckých psů z cizích zemí (především pointerů a německých krátkosrstých ohařů) pro oživení české kynologie. Český fousek se však odnikud dovést nedal! Černá skvrna tak zůstane navždy na tehdejších vedoucích činitelích nově založené zápisní knihy ČKR, kteří byrokraticky bránili využití v chovu prokazatelně čistokrevných českých fousků, kteří jen vlivem okolností nemohli být zapsáni ve stávajících rodových knihách. Bez těchto obstrukcí a nepřátelství i z českých řad se mohlo toto plemeno vzkřísit mnohem rychleji.
V době, kdy českým fouskům již zvonil umíráček a byli v posledním tažení se z popudu Karla Podhajského sešlo v roce 1924 několik nadšenců z českých zemí i ze Slovenska a začali organizovaně pracovat na záchraně našeho národního plemene. Díky jim se i my můžeme těšit z těchto krásných a ušlechtilých psů.
Exteriér moderního českého fouska
Díky mnoho desetiletí trvající práci byl prošlechtěn moderní český fousek, jehož standard byl publikován FCI 21. května < xml:namespace prefix = "st1" />
Moderní plemenný typ je ustálen ve svém exteriéru avšak zároveň nikdy konzervativně neustrnul ve vývoji. Tak, jako se vyvíjí prostředí, ve kterém musí český fousek prokazovat svou způsobilost k všestranné práci, tak se vyvíjí i jeho exteriér. Standard je proto čas od času přizpůsobován celkové potřebě, avšak základní rysy zůstávají neustále v platnosti a jsou podstatou tohoto plemene. U českých fousků jsou to: středně silná kostra, střední výška, celková suchost, prostorný hrudník, pevně vázaná horní linie, bezvadný postoj běhů a charakter srsti. Standard je vždy chápán jako ideál, ke kterému by se měla populace ve svém průměru co nejvíce blížit.
Moderní český fousek je tedy středně silný a vysoký pes (kohoutková výška 60 až
U českého fouska je požadována tzv. cvalová forma, tj. taková, která umožňuje práci převážně ve cvalu, aniž by se dostavila brzy celková únava a ochablost. Z tohoto důvodu je požadována lehčí hlava, úměrná samčímu nebo samičímu charakteru, která je vysoko posazená na krku. Vysoký, dlouhý a široký kohoutek musí poskytovat co nejvíce místa pro úpon krčního a hlavně hřbetního svalstva. Krátká, ale široká linie hřbetní musí být dostatečně obložená svalstvem, aby lehce přenášela pohyby ze zádi na přední část těla. Dlouhá záď musí tvořit mohutnou páku s dlouhými rameny. Zároveň je požadováno dlouhé předloktí a holeň s krátkou partií zápěstní a zánártní. Tlapka pak musí být plně uzavřená, jemná a tvrdá.
Základní podmínkou je celková tělesná suchost s minimálním množstvím podkožního vaziva. Kůže musí pevně lpět na svalstvu a na končetinách se musí pevně rýsovat šlachy.
Specifikem českého fouska je pak výjimečné trojí osrstění a to podsada, krycí srst a pesíky. Podsada je krátká, měkčí a jemnější a pokrývá celý trup s krkem. V zimě je velmi hustá a v létě téměř vylíná. Krycí srst je středně dlouhá, rovná a velmi tvrdá. Plně přiléhá k tělu a pokrývá celé tělo od hlavy k zádi a na končetinách odshora dolů. Je úplně rovná a na omak je velmi hrubá a drsná. Pesíky jsou nejdelší, nejtvrdší a nejhrubší a také plně přiléhavé. Na horních a dolních pyscích je srst delší a jemnější a tvoří typický mohutný vous.
Český fousek je chován ve dvou základních barevných rázech: klasický bělouš a exkluzivní hnědák.
Exteriér však není nikdy u českého fouska stavěn před výkon. Veškeré požadavky na exteriér tohoto plemene nejsou samoúčelné. Pouze dobře konstituovaný jedinec má jedinečné předpoklady pro maximální všestranný výkon a k výkonu všechny snahy ohledně exteriéru směřují. Požadována je výborná mechanika pohybu, správné předvádění končetin vždy křížem v kroku i klusu a především vytrvalá práce ve cvalu.
Smysly moderního českého fouska
Základním smyslem českého fouska je jako u ostatních loveckých psů čich. Je jeho nejdůležitějším orientačním smyslem a celkově se dá říci, že jediným, který slouží k práci v terénu. Ostatní smysly jsou přiměřeně potlačeny na úkor kvalit čichu. Pro uplatnění výborného čichu je český fousek vybaven dlouhou nosní částí s velmi mírnou klabonosostí. Čenich je široký, tupý a hranatý, ale hlavně s dobře otevřeným chřípím jehož barva je výhradně tmavohnědá. Charakter čichových orgánů umožňuje českému fousku navětřit zvěř i v ostrém tempu práce.
Uzpůsobení dalších smyslů je takové, aby podporovalo základní smysl, tj. čich. Především zrak a sluch jsou pouze doplňkovým smyslem, který český fousek používá při práci.
Oči jsou uloženy poměrně hluboko a pevně v dutině oční. Mají mandlový tvar, jsou podélné, lesklé a protáhlé. Hloubka očí se ještě zvyšuje znatelně vyvinutým očním obloukem a mohutným obočím. Barva duhovky je požadována vždy tmavohnědá a to v odstínech od jantarové po kaštanovou. Tmavé zbarvení snižuje funkčnost oka a tudíž podporuje využívání požadovaného čichu.
Uši jsou vysoko nasazené se základem s linií temene. Jsou elasticky pevné po celé délce úponu a jsou svalstvem dobře ovladatelné. Leží pevně při hlavě a netvoří záhyby ani neodstávají. Boltce nejsou mohutné a jsou zakulacené. Dosahují velikosti do dvou třetin tváře. Zavěšení uší pevně při hlavě snižuje funkčnost uší a tudíž podporuje využívání požadovaného čichu.
Hmat a chuť jsou smysly pro lovecké upotřebení nepodstatné. Je však třeba se zmínit o šestém smyslu českého fouska a to o vynikajícím loveckém instinktu na jakýkoliv druh volně žijící zvěře.
Výkon moderního českého fouska
Výkon českého fouska se dá charakterizovat čtyřmi základními atributy: všestrannost v lese, všestrannost ve vodě, všestrannost v poli, tedy celková všestrannost. Všestrannost českého fouska je jeho existenční podmínkou.
Je zřejmé, že celková všestrannost s sebou nutně nese výborný průměr ve všech disciplínách, nikoliv však špičkový výkon v každé disciplíně. Z tohoto pohledu je český fousek špičkovým desetibojařem. Není tedy vyšlechtěn pro špičkový výkon ve speciální práci, ale pro výborný výkon v každé práci. Základem původního českého fouska byla práce v lese a ve vodě. S rozvojem chovu drobné zvěře a se zdokonalením střelných zbraní přidal český fousek ke svým schopnostem i práci v poli.
Velmi důležitým prvkem v chovu tohoto plemene bylo zaměření na práci po ráně. Dohledávka, tedy celková práce na stopě, je jeho nejzákladnější vlastností. Tuto schopnost prokazuje jak na stopě drobné nebo vodní zvěře, tak i na barvě, pro kterou je vybaven hlasem. K dohledávce pak patří i výborné přinášení. Účinnost práce se zvyšuje jeho snadnou ovladatelností a také vytrvalostí. Tyto efekty jsou znásobeny také ostrostí na škodnou, kterou vždy měl a doposud neztratil.
Potřeby myslivosti si vynutily i zdokonalení práce před ranou. Český fousek byl tedy šlechtěn do lehčího typu a byly podporovány vlastnosti pro hledání a vystavování. Moderní český fousek tedy skloubil schopnosti pro práci po ráně se schopnostmi pro práci před ranou. Přitom si zachovává svůj cit pro terén, ve kterém pracuje tak, aby byl v kontaktu se svým vůdcem a mohl plnit jeho pokyny. Jeho předností je svědomitá práce v prostoru dostřelu, tedy tzv. pod puškou.
Povaha moderního českého fouska
Za zvláštní poznámku patří povaha českého fouska. Je to inteligentní vnímavý pes, který projevuje schopnost raného výcviku. Je maximálně vázán na svého vůdce a tedy při výkonu pracuje výhradně pro něj. Je ostrý a nebojácný, ale nikoliv neurvalý. Požadována je pevná nervová soustava beze stopy bázlivosti, což mu umožňuje efektivně zvládat různorodé situace, ve kterých se při práci ocitne.
Chov moderního českého fouska
Chov českého fouska je přísně řízeným chovem. Je chován liniově na základě vynikajících jedinců, jejichž základ byl dán soustředěním krve ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Za prvního výchozího prapředka linií je považován výjimečný pes Ador zv. Bojar z Bahňáku, který představoval úplný převrat jak po stránce exteriérové, tak i výkonnostní. Šlo o psa, který plně přenášel svou krev, a díky jemuž došlo k pronikavému zlepšení celého chovu český fousků. Z jeho četných potomků vynikli hlavně dva synové, kteří na základě úzké příbuzenské plemenitby založili vlastní linie. Jednalo se o šampióna Bojara z Jedlového vrchu, který je zakladatelem I. linie (linie „pracantů“) a o šampióna Arka Albrechtice, který je zakladatelem III. linie (linie „krasavců“). Založeno bylo v té době dalších pět linií (z toho čtyř inbredních) a český fousek začal být prochováván v sedmi základních liniích.
Je zřejmé, že chov přináší nejen úspěchy, ale i neúspěchy. Zvláště ve dvacátých a třicátých letech minulého století (v dobách počátků regenerace) museli tehdejší chovatelé překonat mnohá zklamání a znovu a znovu za cenu osobních obětí zušlechťovat českého fouska. Vše však konali se skutečným nadšením bez ohledu na osobní prospěch. V tomto kontextu lze jen zalitovat neschopnosti vedení Klubu chovatelů českých fousků v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kteří neudrželi krev několika linií původních českých fousků.
Plemeno se muselo vypořádat i se zákeřnou lysivostí, razantním zásahem v chovu byla však již lysivost vymýcena a populace jí netrpí více než ostatní plemena.
V současnosti je český fousek chován v osmi liniích (šesti původních a dvou oddělených z I. linie). Každá linie má své přednosti a nedostatky. Meziliniovým křížením je pak exteriér a výkon ustalován do požadovaného stavu.
Chovní jedinci
V chovu jsou využiti pouze špičkoví jedinci, kteří musí splnit náročná kritéria do jeho zařazení. Zvláště u psů jsou podmínky opravdu náročné. Ti musí dosáhnout nejen výstavního ocenění výborný nebo velmi dobrý, ale musí prokázat především výborný výkon. Nutnou podmínkou je dosažení minimálně II. ceny na všestranných zkouškách. Ani složení všestranných zkoušek je však nekvalifikuje do chovu. S ohledem na zkušenosti z konce 19. století musí všichni psi (a také feny) projít ověřením loveckých vloh, kde jsou speciálně posouzeny základní schopnosti pro polní hledačky (hledání a vystavování) a zároveň je ověřena jejich povaha – kde se požaduje pevná nervová soustava.
Takto nastavené podmínky jsou jistě v některém ohledu přínosem. V jiném však působí na chov negativně, především omezením genetické různorodosti, využíváním převážně starších jedinců a nevyužitím kvalitních jedinců, kteří vinou svých majitelů neabsolvují celý náročný proces zařazení do chovu.
Úspěchy a neúspěchy moderního českého fouska
Český fousek dosáhl mnohých úspěchů. Základem bylo poznání našich předků, že český fousek je plemenem, které se směle může měřit s ostatními ohaři a to jak po stránce výkonu, tak i po stránce exteriéru. To dokázal mnohokrát a za mnohé vynikající jedince tohoto plemene lze připomenout např. výjimečné psy slavného roku 1964 Amara z Mézlova sadu, který pod vedením Františka Skopala z Prostějova zvítězil na Memoriálu Karla Podhajského s plným počtem bodů nebo šampióna Alana z Hronovských revírů Josefa Sobotky z Náchoda, který se stal prvním klubovým vítězem FCI uznaného plemene.
Právě rok 1964 znamenal značný obrat v nazírání široké kynologické veřejnosti na toto plemeno. Český fousek byl oficiálně uznán FCI a zařadil se tak na místo, kam nepochybně vždy patřil.
Na úspěchy z roku 1964 navázali další vynikající jedinci a to na vrcholných soutěžích z výkonu nebo krásy. V loňském roce šířili slávu českých fousků nejen v České republice, ale i v Evropě především dva excelentní mladí chovní jedinci. Na exteriérových soutěžích to byl krásný a pracovitý Ich. Borek z Duškova dvora (v majetku Ing. Jany Pitrové z Prahy, z chovu Antonína Duška z Nehvizd, např. absolutní vítěz NVP v Praze), který tak navázal na svého předka – zakladatele III. linie Arka Albrechtice. Na soutěžích z výkonu pak pracovitý a krásný Ich. Cirk z Těšínovských buků (v majetku Františka Jana Voslaře z Holandska, z chovu Ing. Václava Sobolíka z Protivína, např. absolutní vítěz Memoriálu Františka Housky), který tak navázal na svého předka – zakladatele I. linie Bojara z Jedlového vrchu.
Bohužel se však jednalo o nepočetné výjimky, což především u soutěží z výkonu mrzí. Český fousek není v posledních letech moc zastoupen na vrcholných soutěžích z výkonu. Je třeba věřit, že dosažené úspěchy na soutěžích typu Field Trial neodvedou českého fouska od jeho podstaty, tj. od všestranné práce založené na vynikající práci především na barvě a stopě vůbec. Lze si jen přát, aby se český fousek opět ve větší míře kvalifikoval na Memoriál Richarda Knolla a potažmo na Memoriál Karla Podhajského, tak jako tomu bylo v dřívějších letech. Že je to možné ukázala v loňském roce všem vůdcům výborná cvičitelka Anna Vondráková z Písku, která se svojí velmi mladičkou fenou Tinou z Těšínovských buků dosáhla mnoha úspěchů a porazila řadu zkušených cvičitelů (např. třetí místo na Mistrovství Šumavy ve věku třinácti měsíců fenky).
Perspektiva českého fouska
Pro českého fouska se rýsuje perspektiva v duchu jeho dosavadní moderní historie. Neustále musí tvrdě bojovat o své místo na slunci. Podmínky pro uplatnění loveckých psů v současné myslivosti nejsou ideální. Zvěře ubývá, výcvik probíhá v nepřirozených podmínkách většinou na „umělé“ zvěři nebo dokonce bez ní a přístup k honitbám se zhoršuje. Český fousek, tak jako vždy, musí prokazovat své nenahraditelné vlastnosti a uspět v konkurenci ostatních plemen ohařů nebo loveckých psů obecně. Přestože není bezprostředně ohrožena jeho existence, řadí se velikostí své populace mezi málopočetná plemena. Je sice chován po celém světě, ale základem vždy byl a bude chov v České republice – je to naše jediné národní původní oficiálně uznané plemeno! Na nás všech je tedy naplnění odkazu předků, tedy udržení a rozšíření českého fouska. Český fousek je naším přírodním a kulturním dědictvím a věřím, že tak, jako my jsme převzali toto plemeno od předchozích generací, tak ho předáme generacím dalším. Všechny případné zájemce o toto plemeno mohu ujistit, že to, co oni českému fousku dají, to jim stonásobně vrátí.
S pozdravem českým fouskům zdar!
____________________________________________________________________________
Historie českého fouska v datech
1348 – Vilém Zajíc z Valdeku, vychovatel císaře římského a krále českého Karla IV., zaznamenává v listinách „ Věci jagermisterské „, že Karel IV. daroval markraběti braniborskému Ludvíkovi k bavení se honbou tři psy honné, canis bohemicus zvané. Tyto listiny jsou uloženy na královském hradě Karlštejn. Jde o nejstarší nalezený dokument o budoucím českém fousku.
1520 – V klášteře ve Vyšším Brodě byl objeven obraz, zobrazující českého psa v typu 16. století. Vyobrazením se jedná o velice typického jedince, odpovídajícího budoucímu standardu.
1648 – Odstřelové listiny na zámku Hluboká nad Vltavou uvádějí, že slavného honu u příležitosti ukončení třicetileté války se zúčastnili psi čeští. Pes český byl velmi ceněn a uplatňoval se v celé Střední Evropě. Zvlášť významnou pozici si vydobyl mezi polským důstojnictvem, když do Království polského byl již od dob dynastie Jagellonců vyvážen.
1679 – Bohuslav Balbín vydává své dílo „ Miscellania Historica regni Bohemiae „, kde se v hlavě LXII „ Venatici Canes in Bohemia laudatiffimi „ mluví o proslulých loveckých psech českých. Pes český svým významem již přesahoval české hranice. Působil jak ve slovanských, tak i v germánských zemích. Vzhledem k jeho výjimečným schopnostem, bylo i pro některá jiná hrubosrstá plemena ohařů používáno pojmenování ´český pes ´ na jejichž vývoji se pes český nezanedbatelným způsobem podílel.
1882 – Josef Vilém Černý, berounský lesmistr, vydává knihu „ Myslivosť – příručná kniha". Zde je uveden podrobný popis českého ohaře, který je prvním zveřejněným standardem budoucího českého fouska.
1884 – Josef Zenker, písecký lesmistr – jeden ze zakladatelů české lovecké kynologie, vyzývá členy České lesnické jednoty k zachování původního českého psa, který úpí pod habsburským jhem.
1888 – MUDr. Hanns Maria von Kadich, německý kynolog a cestovatel, vydává knihu „Der stichelhaarige deutsche Vorstehhund", která se v mnoha pasážích odvolává na českého psa, který byl masivně do Německa vyvážen a tam zapisován jako německý ostnosrstý ohař.
1896 – Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka, písecký pedagog, zakládá první klub „Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek" se sídlem v Písku. Pes český – český ohař získává své současné jméno ČESKÝ FOUSEK. Český pes však nesměl být v rakouských plemenných knihách zapisován. Vzhledem k tomu, že tento spolek nepřijal jako jednací řeč němčinu, byl z moci úřední brzy rozpuštěn. Stateční vlastenci však již pozvedli svůj hlas.
1903 – Pes Františka Hrubého, lékárníka z Prahy, se stává prvním světovým vítězem plemene, když na světové výstavě ve Vídni získává titul „Champion".
1912 – Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka formálně obnovuje činnost Spolku pro ohaře hrubosrsté – český fousek se sídlem v Písku. Během I. světové války však činnost tohoto spolku ustrnula a český fousek téměř vyhynul. Chov plemene udrželo pouze několik chovatelů a mezi nimi především František Hostička, čestný předseda klubu a majitel chovatelské stanice Ohař.
1924 – Z popudu Karla Podhajského – jednoho ze zakladatelů moderní československé myslivosti, je založen současný klub pod názvem „Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek" se sídlem v Praze. První předsedou se stává Ing. Jaroslav Kunovský, pražský vrchní lesní rada. Rozhodující osobností klubu se však stává František Houska, písecký vrchní finanční rada, který se k tomuto klubu připojil sice později, ale právě jemu patří největší zásluhy za záchranu českého fouska.
1931 – Je vydán první moderní standard Českého fouska, když doposud platil standard dle Josefa Viléma Černého. Pes Františka Houska Reček Diváky se stává prvním šampiónem plemene v éře regenerace plemene. Spolek pořádá první klubové zkoušky.
1940 – Umírá Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka a Český fousek ztrácí svého otce – obroditele.
1944 – Od tohoto roku je Český fousek zapisován v Plemenné knize českých loveckých psů – Člp. Pro úspěšné vůdce byl zaveden Houskův vůdcovký odznak. Prvním držitelem tohoto odznaku se stává MVDr. Josef Kuhn. Pro význačné osobnosti bylo zřízeno čestné členství za zásluhy. Prvními čestnými členy se stali Max Šmelík – lesní správce a majitel chovatelské stanice Diváky a Prof. Jaroslav Svoboda – vedoucí redaktor Stráže Myslivosti.
1945 – Umírá František Houska a Český fousek ztrácí svého otce – záchrance. Byla zřízena chovatelská rada, jejímž prvním předsedou se stal Jozef Valenta, a byli ustanoveni krajští poradci chovu. Chov začal být přísně řízen a MVDr. Josef Kuhn započal se zakládáním inbredních linií.
1949 – Na počet Františka Housky je uspořádáván jeho memoriál. První ročník se uskutečnil v Písku. Poprvé byli Českému fousku uděleny na Celostátní výstavě v Praze oba šampionáty (bez ohledu na plemeno) pro psa i fenu. Standard Českého fouska je doplněn.
1952 – Argo z Dančiny s Josefem Bednářem se stávají první vítězi plemene na Memoriálu Karla Podhajského.
1957 – Československo se stává členem FCI. Český fousek je poprvé předveden jako plemeno členského státu FCI na Mezinárodní výstavě ve Vídni s obrovským úspěchem. V oficiálním prohlášení bylo uvedeno, že hnědáci budou FCI zařazeni mezi standardní barevné rázy.
1958 – Klub je přejmenován na současný název a byly zřízeny oblastní rady pro řízení chovu. Plemeno bylo uzavřeno přílivu cizí krve a MVDr. Josef Kuhn začal připravovat dokumentaci k uznání Českého fouska FCI.
1959 – Pro informaci členů klubu začal být vydáván zpravodaj. Zatím pouze cyklostylovaný avšak již pravidelný.
1962 – Z klubu odcházejí do samostatného klubu chovatelé ostatních plemen hrubosrstých ohařů, kteří byli až do tohoto roku organizováni společně s chovateli Českých fousků. Jsou zřízeny pobočky klubu.
1964 – FCI uznalo Českého fouska na základě dokumentace MVDr. Josefa Kuhna a za podpory Ing. Václava Růžičky, v letech 1964 až 1965 prezidenta FCI. V platnost vstupuje standard plemene FCI, přijatý 21. května 1963. V Písku je uspořádána první speciální výstava uznaného plemene za účasti 220 jedinců. Amar z Mézlova Sadu s Františkem Skopalem vítězí na Memoriálu Karla Podhajského s absolutním výsledkem – plným počtem bodů.
1965 – Na první světové výstavě v Československu byl také poprvé předveden Český fousek jako uznané národní plemeno v počtu 79 jedinců.
1966 – Je založena klubová kronika. Prvním kronikářem se stává Bohumil Semrád.
1971 – Klubový zpravodaj začíná vycházet tiskem. Český fousek se dostává na vedoucí místo mezi ohaři chovanými v Česku.
1972 – Tiskem jsou vydány Inbrední linie. Existuje evidence sedmi původních linií, založených na význačných jedincích ze čtyřicátých let po oživení krve šesti jedinci cizího plemene. Za výchozího jedince je považován Ador zv. Bojar z Bahňáku.
1977 – Vychází stěžejní dílo „Monografie Českého fouska„ MVDr. Josefa Kuhna. Velmi rychle po vydání je rozebráno a dalšího vydání v reedici se dočká až v roce 2005.
1978 – Umírá MVDr. Josef Kuhn a Český fousek ztrácí svého otce – zakladatele. Vydání svého díla, které vyšlo po neuvěřitelných průtazích, se však dočkal – bohužel až tři měsíce před svou smrtí. Marko z Podřipských polí s Miroslavem Valinou se stávají prvními vítězi plemene na Memoriálu Richarda Knolla.
1984 – Na počet MVDr. Josefa Kuhna je uspořádávána jeho soutěž (pole a voda). První ročník se uskutečnil v Putimi.
1992 – Soutěž MVDr. Josefa Kuhna je povýšena na memoriál, který se koná střídavě s Memoriálem Františka Housky. První ročník se uskutečnil v Mělníce.
1993 – Po rozpadu Československa je zaregistrován samostatný Klub chovatelů českých fousků jako občanské sdružení.
1994 – Poprvé se Česká republika zúčastnila Mistrovství světa ohařů. V národním družstvu byli mezi sedmi ohaři tři čeští fousci. Poprvé se také ohař z České republiky zúčastnil Evropského poháru pro kontinentální ohaře. Úspěšnou reprezentantkou byla Česká fouska Nora z Fešandy s Jiřím Bláhou.
2001 – Na počest Prof. Ing. Ferdinanda Sekyrky je uspořádána Klubová výstava s mezinárodní účastí (Memoriál Prof. Ing. Ferdinanda Sekyrky). První ročník byl uspořádán k 105. letům českých fousků.
2005 – Borek z Duškova dvora Ing. Jany Pitrové se stává prvním šampiónem šampiónů plemene České republiky mezi ohaři.
2006 – Cirk z Těšínovských buků s Františkem Janem Voslářem se stává prvním vítězem plemene na Velké ceně Jana Coldeweye a je vyhlášen nejúspěšnějším ohařem Nizozemí. Za zásluhy o české fousky je doživotně propůjčován Houskův vůdcovský odznak č. 1 pro aktuálně největší osobnost klubu. Prvním držitelem se stává Josef Čeliš, čestný člen výboru.
2007 – V časopise Myslivost vychází Rodové linie českých fousků. Existuje evidence deseti linií.
Český fousek je jediným národním původním plemenem psů České republiky, kterého uznává mezinárodní kynologická organizace F.C.I.
Jeho doložitelné dějiny sahají do ranného středověku, kdy byl nepostradatelnou součástí šlechtických dvorů s právem lovu.